Nejlepší

Zákony termodynamiky pro umělou inteligenci

Píše se, že ChatGPT hloupne. Někdo naznačuje, že se to týká pouze veřejné, bezplatné verze a že existuje ještě jedna, která bude dostupná jen pro několik málo vyvolených a ta se stává chytřejší. Ve skutečnosti ji nikdo neviděl. Umělé inteligenci moc nerozumím, ale myslím, že vysvětlení je jednodušší.

Nedávno nás přesvědčovali, že umělá inteligence je lepší než většina lidí při řešení téměř jakýchkoli úloh založených na textu. Být člověkem, ChatGPT by se například snadno zařadil mezi nejúspěšnější u advokátních zkoušek. Tomu ochotně věřím. Avšak komerční využití takových technických řešení se neobejde bez zpětné vazby, tedy bez masového hodnocení kvality odpovědí. Můžete jej trénovat na textech napsaných inteligentními lidmi, ale inteligence těch, kteří jej budou používat a hodnotit, bude nejspíš průměrná. To znamená, že celková inteligence v systému „stroj-člověk“ se vyrovná. Opačný proces je možný, ale nepravděpodobný, jako například přenos tepla ze studeného tělesa na horké.

Pokud je tento předpoklad správný, „chytří‘ roboti v interakci s „hloupým‘ lidstvem budou nevyhnutelně hloupnout. Aby se systémy umělé inteligence obecně stávaly chytřejšími, potřebujete k posouzení jejich kvality ještě chytřejší lidi, a těch je málo a jsou drazí, takže je to komerčně nevýhodné. Rovnováhu v systému samozřejmě může narušit i vnější vliv, kterým by mohlo být zvýšení kvality vzdělání lidí, ale toto už je docela nepravděpodobné. Takže vzpoura strojů se prozatím oddaluje.

Švejkovský protest

Tématem posledních dnů je šířící se odmítání ze strany obchodníků přijímat platební karty. Někteří to vysvětlují odporem vůči vysokým bankovním poplatkům. Jiní se domnívají, že za touto výmluvou se skrývá banální neochota platit daně a zatajovaní příjmů. Někteří alibisticky trvají na respektování smluvní svobody mezi obchodníkem a zákazníkem a na tom, že by nikdo neměl být bezdůvodně podezírán z okrádání státu. Jiní požadují obnovení EET a zavedení povinnosti všude přijímat platby kartou, přičemž vlastní pohodu zastírají slovy o zájmech celé společnosti. Obě strany se však shodují na tom, že je nutné platit daně.

Není možné okrádat stát neplacením daní, protože stát žádné vlastní peníze nemá, hospodaří pouze s tím, co mu občané svěřili. Právě v tom je rozdíl mezi poddaným, pro kterého daně jsou ponižující povinností, pozůstatkem otroctví, a svobodným občanem, pro kterého je placení daní výsadou, z níž vyplývá právo podílet se na fungování státu. Je možné pouze okrádat spoluobčany využíváním veřejných služeb bez odpovídajícího příspěvku na ně, ale ne stát.

Francouzská revoluce přinesla jeden z nejdůležitějších dokumentů v dějinách lidstva, Deklaraci práv člověka a občana. Formálně je dodnes součástí francouzského ústavního pořádku. Tá praví:

«Tous les Citoyens ont le droit de constater, par eux-mêmes ou par leurs Représentants, la nécessité de la contribution publique, de la consentir librement, d’en suivre l’emploi et d’en déterminer la quotité, l’assiète, le recouvrement et la durée.»

„Všichni občané mají právo přímo nebo prostřednictvím svých zástupců stanovit potřebu veřejných příspěvků, svobodně s nimi souhlasit, kontrolovat jejich použití a určovat jejich výši, vyměřování, výběr a dobu trvání.“

Avšak, jak konstatovaly nejvyšší soudy, občané mohou ovlivňovat daně pouze tím, že toto právo delegují na politické strany ve volbách. Ale jaký smysl mělo volit ODS, která slibovala, že daně zvyšovat nebude, když jsouc u moci a majíc v rukou ministerstvo financí, činí pravý opak? Jakou skutečnou možnost mají občané, když ti, kteří jim před volbami něco slibují, nenesou odpovědnost za neplnění svých slibů a mohou být po čtyřech letech potrestání pouze zvolením stejných lhářů a demagogů z jiné strany? Začarovaný kruh, z něhož není cesty ven.

A co třeba DPH, jejíž minimální výši a případné výjimky určuje EU? Nebo daně z příjmů, které rovněž nelze snížit kvůli mezinárodním závazkům? Mandatorní výdaje rozpočtu, dluhová služba, vytvořené generacemi předchozích nezodpovědných politiků, nenechávají ani té nejradikálnější a nejpoctivější vládě mnoho manévrovacího prostoru.

Poté, co stát odebral občanům finanční prostředky, utrácí je za věci, které ne vždy zapadají do konceptu veřejného blaha, a pokud lidem slouží, jsou často nakupovány za přemrštěné ceny a v nízké kvalitě. Počínaje záchranou bank, privatizací zisků a znárodněním ztrát se jedno po druhém otevírá eldorádo pro velký byznys: nákup miliard dávek vakcín, pak tzv. zelená transformace, nyní nákup zbraní. Dotace pro přátele, lobbing, úplatky, provize a nepřehledné naplňování stranických pokladen. Společnosti škodlivé spojení moci a peněz, které Aristoteles označil za oligarchii.

Drobný podnikatel, který upřednostňuje hotovost, aby se vyhnul placení daní, spoří na vlastní důchod a na vzdělání dětí, nevěří slibům politiků, není vždy veřejný nepřítel, zloděj nebo opurtunista. Může to být také člověk, který prostě nemá jinou možnost realizovat své základní právo, vydobyté revolucemi: právo ovlivňovat, jak se nakládá s penězi, které svěřuje státu, aby je vynaložil na společné blaho. Daňové úniky jsou nepochybně protiprávním jednáním a stát má právo použít legitimní donucovací prostředky, aby tomu zabránil. Avšak toto právo není absolutní, protože stát není pánem svých občanů, ale jejich služebníkem. A pokud neexistuje jiná legální cesta, jak protestovat proti zneužívání práva ze strany státu, zdá se mi lepší, aby občané přestali platit daně, než aby se chopili zbraní podle článku 23 české Listiny základních práv a svobod.

Smrt zákonodárce

Dějiny postklasické západní filozofie lze shrnout takto: smrt Boha (Nietzsche, Feuerbach, Schopenhauer), následovaná smrtí rozumu (Kierkegaard, Bergson, Husserl), následovaná smrtí autora (Barthes, Foucault, Derrida). Přibližně stejnými vývojovými fázemi prochází i tvorba práva: smrt božského práva (Grotius, Pufendorf, Montesquieu), následovaná smrtí racionálního práva (Ihering, Engels, Schmitt) a nakonec smrtí zákonodárce. Vysvětlím to.

Ve středověku až na výjimky neexistoval zřetelný rozdíl mezi soudcem a zákonodárcem. Řešení konkrétního případu mohlo sloužit k řešení dalších podobných případů, a naopak zákon byl přijímán příležitostně nebo k vyřešení konkrétních situací. V obou případech se ten, kdo měl pravomoc (juris dictio), musel opřít o božské právo, které bylo považováno za a priori existující. Právní norma vznikala odhalením toho, co bylo skryté, nebo doplněním a odstraněním nejasností v tom, co již existuje. Právo je neměnné, proměnlivé je pouze jeho lidské chápání.

V novověku, kdy se ukázalo, že pro opodstatnění moci a práva není nutné odvolávat se na Boha, se objevila myšlenka racionálního zákonodárce, který se stará o obecné blaho (bonum commune) a prostřednictvím zákonů napravuje a zdokonaluje společnost. V praxi se však takovým zákonodárcem stejně byl osvícený monarcha (nebo tyran jako Napoleon) nebo přinejmenším kodifikátor.

Nyní žijeme v době, kdy zákony vytvářejí nejprve ministerští úředníci, a pak oné procházejí legislativním procesem v parlamentu, po němž se původní záměr (pokud vůbec nějaký existoval) často změní k nepoznání. Zákony, místo toho, aby sloužily veřejnému zájmu a vyjadřovaly vůli lidu (ať už to znamená cokoli), se staly arénou tvrdého souboje mezi různými skupinami, zájmy, lobbisty a populisty. Poslední jmenovaní se oddávají momentálním náladám davu, ale dav (ὄχλος), není národ (δῆμος). Zvláště ilustrativní je v tomto ohledu proces tvorby evropského práva v posledních letech. V tichu kabinetů vzniká cosi obludného, v lepším případě zbytečného, nezřídka však prostě škodlivého. Když byrokraté předloží veřejnosti své návrhy, v procesu „demokratické“ diskuse se toho obvykle moc změnit nedá. A pak Evropský parlament přijme normativní akt, který by nikdy neměl šanci získat souhlas občanů, kdyby vůbec chápali, o čem takový akt je, co a jak upravuje.

Avšak takový pesimistický a kritický pohled pomáhá chápat vývoj práva jako evoluci bez smyslu a účelu, která je však schopna z bojiště a chaosu vytvářet nový řád. A to bez účasti demiurga, lidského génia nebo inženýra.