Báječná léta pod psa

Nejhorší následek nominace Roberta Fremra již nastal, a to bez ohledu na to, zda z něj nakonec bude soudce Ústavního soudu, či nikoliv. Nejhorší je, že výroky čelných představitelů české justice, současných i minulých, kterými jsou ospravedlňovány praktiky totalitního bezpráví převlečeného do kabátu socialistické zákonnosti, nejsou vůbec marginální. Nyní už nemá smysl diskutovat o tom, jakou chybou bylo, že v čele vrcholných soudů stáli Pavel Rychecký a Iva Brožová. A ani Angyalossyho vyjádření nemá smysl podrobně komentovat, je to zcela upřímné doznání. Mnohem horší je, že Josef Baxa bude předsedou Ústavního soudu po dobu nejméně deseti let a nepovažuje za nutné skrývat svůj postoj k doktríně právního pozitivismu a praktikám pokřivené komunistické justice.

Bylo mně velmi líto toho, že Fremrova nominace vrhla stín na lidi jako Jan Kisela a Anna Šabatová, kterých si velmi vážím. Ale nakonec jsem rád, že k tomuto přešlapu došlo. Ozvali se lidé, kteří by jinak mlčeli, a my bychom zůstali v nevědomosti, jak je to s českou justici špatné. Nepochyboval jsem, že zvolení Petra Pavla symbolicky povede k rehabilitaci komunismu a jeho zločinů. Jak je vidět, žádní bývalí komunisté nejsou. Nemají ani inteligenci, ani svědomí, ani vůli. Pavel, aby kandidaturu stáhl, Fremr, aby se jí vzdal. Oba vyčkávají, jaká bude společenská odezva, nereflektují a neuvědomují si, jakému zločinnému antihumánnímu systému oba sloužili.

Česká ústava vznikla v porevolučních letech, deklarovala prioritu přirozeného práva před pozitivismem. Strážcem těchto principů měl být Ústavní soud. O třicet let později jsme dospěli k tomu, že omlouvání pseudoprávních praktik komunistického režimu je pro respektované právníky vcelku přijatelné. Má vůbec smysl učit studenty Radbruchovu formuli, když od nejvyšších představitelů justice slyší její přesný opak? Měl vůbec smysl listopad 1989?

Podobenství o nacionalistech

Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili: jeden ruský nacionalista a druhý ukrajinský.

První políbil ikony a takto se modlil v sobě: „Chvála tobě, Bože, že jsem Rus. Chvála Tobě, že jsi nás vyvolil za dědice Byzantské říše a ochránce pravoslaví. Chvála Tobě, že jsi nám dal zem velkou a lidnatou. Chvála Tobě, že jsi stvořil národ silný uměním a vědou.“

Druhý se vzdálil od Rusa, pokřižoval se a modlil se takto: „Děkuji tobě, Bože, že nejsem moskal. Že nejsem mongol, ani ork, ani barbar, ani podčlověk, jako je tenhle. Děkuji tobě, že nejsem válečný zločinec, vrah, násilník ani lupič. Děkuji tobě, že jsi naši zem zbavili židů a poláků. Prosím, zbav ji i rusáků.‘

Kdo z nich pak odešel z chrámu ospravedlněn?

RU Originál tohoto příspěvku je v ruštině a ukrajinštině: Притча о националистах. Některé odstíny smyslu se mohly ztratit v překladu.

Báječný svět shopaholiků

Česká republika drží světové prvenství v mnoha typech závislostí, od konzumace alkoholu a drog až po hazardní hry. Nejzřetelnějším příkladem je ministerstvo obrany: 55 miliard za obrněná vozidla, 100 miliard za tanky, 122 miliard za stíhačky. Nebylo by levnější poslat Janu Černochovou do ochranné léčby na adiktologickou kliniku a pokusit se něco udělat s jejím shopaholismem?

Lepší pozdě nežli později

Před několika desetiletími mnoho lidí na Západě skutečně věřilo, že SSSR je ochráncem míru, svobody a společenského pokroku. Nechtěli vidět totalitní podstatu režimu, ignorovali militarismus, vezení disidentů, represivní psychiatrii, absurditu každodenního života a neefektivitu ekonomického systému. Věřili, že SSSR nabízí všechny svobody, na něž byli zvyklí na Západě, ale k tomu navíc bezplatné školství a zdravotnictví, jistotu zaměstnání, sociální stabilitu a víru ve světlou, šťastnou budoucnost. V nejlepším případě to byl projev naivity nebo hlouposti.

Dnes si Západ vytvořil novou iluzi. Ukrajina se stala symbolem boje za svobodu a demokracii, ačkoli tam není ani jedno, ani druhé. Je neuvěřitelné, kolik lidí zaslepených propagandou, předsudky a iluzemi nevidí na Ukrajině bující korupci, zvůli bezpečnostních služeb, beztrestná mučení a zmizení lidí, etnický nacionalismus, rasismus a xenofobii, zločiny z nenávisti, politické vraždy, diskriminaci menšin, perzekuci náboženských skupin, likvidaci kultury, nadvládu oligarchů a organizovaného zločinu, absenci justice, státní propagandu, zákaz opozičních stran atd. Doufám, že se tyto iluze dříve či později rozplynou a lidé si uvědomí, jak rafinovaně byli podvedeni.

Zákony termodynamiky pro umělou inteligenci

Píše se, že ChatGPT hloupne. Někdo naznačuje, že se to týká pouze veřejné, bezplatné verze a že existuje ještě jedna, která bude dostupná jen pro několik málo vyvolených a ta se stává chytřejší. Ve skutečnosti ji nikdo neviděl. Umělé inteligenci moc nerozumím, ale myslím, že vysvětlení je jednodušší.

Nedávno nás přesvědčovali, že umělá inteligence je lepší než většina lidí při řešení téměř jakýchkoli úloh založených na textu. Být člověkem, ChatGPT by se například snadno zařadil mezi nejúspěšnější u advokátních zkoušek. Tomu ochotně věřím. Avšak komerční využití takových technických řešení se neobejde bez zpětné vazby, tedy bez masového hodnocení kvality odpovědí. Můžete jej trénovat na textech napsaných inteligentními lidmi, ale inteligence těch, kteří jej budou používat a hodnotit, bude nejspíš průměrná. To znamená, že celková inteligence v systému „stroj-člověk“ se vyrovná. Opačný proces je možný, ale nepravděpodobný, jako například přenos tepla ze studeného tělesa na horké.

Pokud je tento předpoklad správný, „chytří‘ roboti v interakci s „hloupým‘ lidstvem budou nevyhnutelně hloupnout. Aby se systémy umělé inteligence obecně stávaly chytřejšími, potřebujete k posouzení jejich kvality ještě chytřejší lidi, a těch je málo a jsou drazí, takže je to komerčně nevýhodné. Rovnováhu v systému samozřejmě může narušit i vnější vliv, kterým by mohlo být zvýšení kvality vzdělání lidí, ale toto už je docela nepravděpodobné. Takže vzpoura strojů se prozatím oddaluje.

Švejkovský protest

Tématem posledních dnů je šířící se odmítání ze strany obchodníků přijímat platební karty. Někteří to vysvětlují odporem vůči vysokým bankovním poplatkům. Jiní se domnívají, že za touto výmluvou se skrývá banální neochota platit daně a zatajovaní příjmů. Někteří alibisticky trvají na respektování smluvní svobody mezi obchodníkem a zákazníkem a na tom, že by nikdo neměl být bezdůvodně podezírán z okrádání státu. Jiní požadují obnovení EET a zavedení povinnosti všude přijímat platby kartou, přičemž vlastní pohodu zastírají slovy o zájmech celé společnosti. Obě strany se však shodují na tom, že je nutné platit daně.

Není možné okrádat stát neplacením daní, protože stát žádné vlastní peníze nemá, hospodaří pouze s tím, co mu občané svěřili. Právě v tom je rozdíl mezi poddaným, pro kterého daně jsou ponižující povinností, pozůstatkem otroctví, a svobodným občanem, pro kterého je placení daní výsadou, z níž vyplývá právo podílet se na fungování státu. Je možné pouze okrádat spoluobčany využíváním veřejných služeb bez odpovídajícího příspěvku na ně, ale ne stát.

Francouzská revoluce přinesla jeden z nejdůležitějších dokumentů v dějinách lidstva, Deklaraci práv člověka a občana. Formálně je dodnes součástí francouzského ústavního pořádku. Tá praví:

«Tous les Citoyens ont le droit de constater, par eux-mêmes ou par leurs Représentants, la nécessité de la contribution publique, de la consentir librement, d’en suivre l’emploi et d’en déterminer la quotité, l’assiète, le recouvrement et la durée.»

„Všichni občané mají právo přímo nebo prostřednictvím svých zástupců stanovit potřebu veřejných příspěvků, svobodně s nimi souhlasit, kontrolovat jejich použití a určovat jejich výši, vyměřování, výběr a dobu trvání.“

Avšak, jak konstatovaly nejvyšší soudy, občané mohou ovlivňovat daně pouze tím, že toto právo delegují na politické strany ve volbách. Ale jaký smysl mělo volit ODS, která slibovala, že daně zvyšovat nebude, když jsouc u moci a majíc v rukou ministerstvo financí, činí pravý opak? Jakou skutečnou možnost mají občané, když ti, kteří jim před volbami něco slibují, nenesou odpovědnost za neplnění svých slibů a mohou být po čtyřech letech potrestání pouze zvolením stejných lhářů a demagogů z jiné strany? Začarovaný kruh, z něhož není cesty ven.

A co třeba DPH, jejíž minimální výši a případné výjimky určuje EU? Nebo daně z příjmů, které rovněž nelze snížit kvůli mezinárodním závazkům? Mandatorní výdaje rozpočtu, dluhová služba, vytvořené generacemi předchozích nezodpovědných politiků, nenechávají ani té nejradikálnější a nejpoctivější vládě mnoho manévrovacího prostoru.

Poté, co stát odebral občanům finanční prostředky, utrácí je za věci, které ne vždy zapadají do konceptu veřejného blaha, a pokud lidem slouží, jsou často nakupovány za přemrštěné ceny a v nízké kvalitě. Počínaje záchranou bank, privatizací zisků a znárodněním ztrát se jedno po druhém otevírá eldorádo pro velký byznys: nákup miliard dávek vakcín, pak tzv. zelená transformace, nyní nákup zbraní. Dotace pro přátele, lobbing, úplatky, provize a nepřehledné naplňování stranických pokladen. Společnosti škodlivé spojení moci a peněz, které Aristoteles označil za oligarchii.

Drobný podnikatel, který upřednostňuje hotovost, aby se vyhnul placení daní, spoří na vlastní důchod a na vzdělání dětí, nevěří slibům politiků, není vždy veřejný nepřítel, zloděj nebo opurtunista. Může to být také člověk, který prostě nemá jinou možnost realizovat své základní právo, vydobyté revolucemi: právo ovlivňovat, jak se nakládá s penězi, které svěřuje státu, aby je vynaložil na společné blaho. Daňové úniky jsou nepochybně protiprávním jednáním a stát má právo použít legitimní donucovací prostředky, aby tomu zabránil. Avšak toto právo není absolutní, protože stát není pánem svých občanů, ale jejich služebníkem. A pokud neexistuje jiná legální cesta, jak protestovat proti zneužívání práva ze strany státu, zdá se mi lepší, aby občané přestali platit daně, než aby se chopili zbraní podle článku 23 české Listiny základních práv a svobod.

Když dva dělají totéž, není to totéž

V minulosti, když jsem musel vysvětlovat, proč je NATO lepší než Varšavská smlouva, jsem říkával, že jde o svobodu členů těchto uskupení. Francie vystoupila z NATO v roce 1966, ale v ulicích Paříže nebyly žádné tanky spojenců. Prostě se ústředí přesunulo do Bruselu. Praha vypadala v roce 1968 jinak, i když se tehdy žádný odchod nechystala. Vůdčí role USA v NATO je samozřejmě nesporná, ale pokud vyjádříme míru shody spojenců s lídrem bloku, je to řekněme 75 %, zatímco se SSSR se měly socialistické země shodovat na 99,9 %.

Zelenskij se chová jako rozmazlená primadona. Z Kijeva zaznívají prohlášení, že přítomnost hvězdy ve Vilniusu bude podmíněna obsahem závěrečných dokumentů summitu, „které budou položeny na stůl k podpisu.“ Pokud se to hvězdě nebude líbit, vyhrožuje, že vůbec nepřijede. Zdá se, že ukrajinský prezident si natolik osvojil západní hodnoty demokracie a svobody, že samotné pomyšlení na možnost diskuse mezi členskými státy aliance je pro něj nesnesitelné. Od NATO čeká, že bude jako Varšavská smlouva, kde je vše předem dané, setkání a schůzky jsou jen pro dekoraci, nikoliv pro věcné projednávání a společné rozhodování.

A clockwork orange

Článek v Newsweek* je poměrně otevřeným doznáním, které některé věci vysvětluje. Otázkou je, kolik je v něm pravdy a zda sám není součástí dezinformační kampaně (v pravém slova smyslu) a jeho primárním cílem není ovlivňování veřejného mínění místo informování. Jsem si jist, že respondenti řekli novinářům pouze to, co jim bylo dovoleno. Ale i kdyby v článku bylo alespoň trochu pravdy, následující možné závěry jsou pro mne zajímavé.

1. Putin neměl za cíl zničit Ukrajinu jako stát, tím méně nemá a nemůže mít za cíl vyhladit celý ukrajinský národ. Z toho vyplývá, že obvinění z genocidy byla od samého počátku přitažená za vlasy.

2. Biden se s Putinem dohodl na pravidlech, podle nichž bude válka vedena. Selhání rozvědky a armádního velení RF a Putinova neschopnost dosáhnout svých cílů byly pro USA překvapením, které je donutilo ke změně veřejného postoje.

3. Jestliže Putinovým cílem bylo získat zpět kontrolu nad Ukrajinou a Biden na to reagoval slibem, že nebude usilovat o změnu režimu v Moskvě, lze předpokládat, že události na Ukrajině v letech 2013-2014 se neobešly bez vnějšího vměšování. Mně se nechce tomu věřit, jelikož jsem bez výhrad, s velkou radostí a nadšením přijal Majdan, ale lepší vysvětlení zatím najít nemohu.

4. Ihned bylo známo, kdo odpálil plynovod. To znamená, že Ukrajina byla mimo kontrolu USA a může beztrestně provádět teroristické akce proti evropským zemím a členům NATO.

5. Polsko velmi touží válčit doopravdy, chce zavléct USA a Evropu do velkého konfliktu. Zřejmě tímto způsobem chtějí zvýšit svůj vliv. Mnohokrát jsem psal, že Poláci jsou v hranicích svého národního státu stísněni, toto neúspěšné impérium bude chtít zpět své bývalé kolonie.

6. Poprvé a zcela upřímně se hovoří nejen o rozkrádání mezinárodní pomoci z ukrajinské strany, ale také o úplatcích při zajišťování dodávek. Myslím, že korupční složka je jedním z nejmocnějších faktorů, které brání hledání mírového řešení a škodí evropským zájmům.

7. S Putinem se obecně dá jednat a on je schopen plnit své sliby. Přestože je médii vykreslován jako šílenec, který je kdykoliv připraven shodit atomovou bombu a ztrácí kontrolu nad vlastními lidmi, ve skutečnosti je v současném uspořádání poměrně předvídatelným prvkem. Faktorem nestability je nevypočitatelná Ukrajina, která je připravena slíbit cokoli, aby dostala, co chce, ale neustále testuje Západ, jaké podrazy a porušování dohod je ochoten tolerovat. Situace se postupně stává bezvýchodnou. To, že se stáváme rukojmími radikálů v Kijevě, je pro mne nejznepokojivějším závěrem.

“A senior Polish government official told Newsweek that it might be impossible to convince Kyiv to abide by the non-agreement it made to keep the war limited. ‘In my humble opinion, the CIA fails to understand the nature of the Ukrainian state and the reckless factions that exist there,’ says the Polish official, who requested anonymity in order to speak candidly.”

„Vysoký polský vládní úředník řekl týdeníku Newsweek, že je možné, že se nepodaří přesvědčit Kijev, aby dodržel dohodu o neomezování války. ‚Podle mého skromného názoru CIA nechápe povahu ukrajinského státu a bezohledných frakcí, které tam existují,‘ říká polský úředník, který si přál zůstat v anonymitě, aby mohl mluvit otevřeně.“

* Newsweek: The CIA’s Blind Spot about the Ukraine War.

Kamenný host

Škoda, že sochy neožívají a nemohou mluvit. Jinak by mohl Tomáš Garrigue Masaryk sestoupit z podstavce na Hradčanském náměstí a dát pár rad ukrajinskému prezidentovi Zelenskému, který nedávno navštívil Prahu. Masaryk by začal výtkou: „Nebát se a nekrást“. Ale odvážný Vladimír Alexandrovič by mohl TGM opravit: „Krást a nebát se”.

The Greatest Showman

Vzhledem k tomu, že Vladimir Zelenskij, figurující v Pandora Papers, se za poslední rok a něco osobně obohatil o 700 milionů dolarů, můžeme říci, že Pražský hrad hostí třetího nejbohatšího herce planety?

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej

Ukrajinci mění taktiku. Od proseb a žadonění přecházejí k obviňování a urážkám svých západních partnerů. Přitom neberou v úvahu, že v tzv. civilizovaném světě toto není zvykem. Naopak je zde zvykem být vděčný za všechno, co dostáváš. Tři sta let Rusové snášeli ukrajinský nevděk a hulvátství, protože je považovali za svou součást. Pro Evropu jsou Ukrajinci cizáci, bílá Afrika. Evropané nebudou z toho dělat skandál a veřejně se hádat, prostě jednou přestanou podávat ruku.

* * *

Češi považují svou pomoc Ukrajině za velmi velkorysou, na což jsou moc pyšní, ale v ukrajinském veřejném mínění Česko jako spojenec prakticky neexistuje. Bude zajímavé sledovat, jak se názor lidí, kteří jsou nyní plni entusiasmu, změní po nějaké době, až budou čelit obviněním a nevděku ze strany Ukrajinců za nedostatečnou podporu a následné neúspěchy v této válce. Otázkou je, co u Čechů převládne: podléhání propagandě, loajalita k zámořskému patronovi, historická traumata a s tím spojená nenávist, nebo pragmatická vypočítavost a sledování vlastních zájmů. O Polácích skoro nepochybuji, ale Poláci opakovaně dělali stejné historické chyby, takže není důvod očekávat, že tentokrát to dopadne jinak. Krom toho Poláci mají ve vztahu k Ukrajině své vlastní koloniální zájmy, a ty neskrývají. Co se týče Čechů, výsledek tohoto historického experimentu je pro mne obtížně předvídatelný. O to zajímavější bude ho sledovat.

Peníze nesmrdí

Dnes se mi na YouTube zobrazila reklama realitní makléřky, vlastenky s ukrajinskou vlajkou na profilovce, která nabízí nemovitosti na Severním Kypru. Proč tedy ne v Mariupolu nebo Berďansku? Nebo snad člen NATO a kandidátská země EU smí z pohledu mezinárodního práva to, co člen RB OSN nesmí?

V nouzi poznáš přítele

Dokonalý příklad schizofrenie, idiocie a morálního šílenství podporovatelů války.*

„Pomoc Ukrajině není jen o tom, že posíláme zbraně, munici a peníze. Ale že se postaráme i o Ukrajince u nás. Aby ti, co bojují, věděli, že jejich blízcí jsou v bezpečí a nemají nouzi. A i tato pomoc má sobecký rozměr. My demograficky potřebujeme přistěhovalce. Ideálně z kulturně blízké země. Až Ukrajina vyhraje, bude její východ neobyvatelný. Zničený, zaminovaný. U nás mohou mít nový domov. Nenechejme si tu příležitost utéct.”

Máme demografický problém, potřebujeme levnou pracovní sílu, potřebujeme udržet důchodový systém, proto okrademe oběť útočné války o mladé, ženy a děti. Je to hyenismus? Kdepak, je to pomoc.

Po válce bude země v troskách, zaminovaná, zničena, vylidněná. Bude to tragédie a prohra? Kdepak, bude to vítězství.

K dokonalosti ještě chybí tvrzení, že rozjezd zbrojení pomůže českému průmyslu a obnoví hospodářský růst. Přece budou se vyrábět nejekologičtější uhlíkově neutrální zbraně, které zachrání tuto planetu a budoucnost naších dětí.

* Twitter: Peter Němec, 01.07.2023.

Krokodýlí slzy

Soudruh Pavel lituje, že do roku 1989 si neuvědomoval zločinů komunismu, což vypovídá o jeho intelektuálních a (nebo) morálních kvalitách. Také zdůraznil, že odpůrce režimu je třeba vnímat jako hrdiny. Přitom takového hrdinu (stejný ročník jako Jan Palach) měl ve volbách jako protikandidáta. Skutečnost, že voliče nakonec rozhodovali mezi dvěma příslušníky z KSČ, svědčí o tom, že většina společnosti zůstává v nevědomosti dodnes. Toho by měl prezident doopravdy litovat.

Smrt zákonodárce

Dějiny postklasické západní filozofie lze shrnout takto: smrt Boha (Nietzsche, Feuerbach, Schopenhauer), následovaná smrtí rozumu (Kierkegaard, Bergson, Husserl), následovaná smrtí autora (Barthes, Foucault, Derrida). Přibližně stejnými vývojovými fázemi prochází i tvorba práva: smrt božského práva (Grotius, Pufendorf, Montesquieu), následovaná smrtí racionálního práva (Ihering, Engels, Schmitt) a nakonec smrtí zákonodárce. Vysvětlím to.

Ve středověku až na výjimky neexistoval zřetelný rozdíl mezi soudcem a zákonodárcem. Řešení konkrétního případu mohlo sloužit k řešení dalších podobných případů, a naopak zákon byl přijímán příležitostně nebo k vyřešení konkrétních situací. V obou případech se ten, kdo měl pravomoc (juris dictio), musel opřít o božské právo, které bylo považováno za a priori existující. Právní norma vznikala odhalením toho, co bylo skryté, nebo doplněním a odstraněním nejasností v tom, co již existuje. Právo je neměnné, proměnlivé je pouze jeho lidské chápání.

V novověku, kdy se ukázalo, že pro opodstatnění moci a práva není nutné odvolávat se na Boha, se objevila myšlenka racionálního zákonodárce, který se stará o obecné blaho (bonum commune) a prostřednictvím zákonů napravuje a zdokonaluje společnost. V praxi se však takovým zákonodárcem stejně byl osvícený monarcha (nebo tyran jako Napoleon) nebo přinejmenším kodifikátor.

Nyní žijeme v době, kdy zákony vytvářejí nejprve ministerští úředníci, a pak oné procházejí legislativním procesem v parlamentu, po němž se původní záměr (pokud vůbec nějaký existoval) často změní k nepoznání. Zákony, místo toho, aby sloužily veřejnému zájmu a vyjadřovaly vůli lidu (ať už to znamená cokoli), se staly arénou tvrdého souboje mezi různými skupinami, zájmy, lobbisty a populisty. Poslední jmenovaní se oddávají momentálním náladám davu, ale dav (ὄχλος), není národ (δῆμος). Zvláště ilustrativní je v tomto ohledu proces tvorby evropského práva v posledních letech. V tichu kabinetů vzniká cosi obludného, v lepším případě zbytečného, nezřídka však prostě škodlivého. Když byrokraté předloží veřejnosti své návrhy, v procesu „demokratické“ diskuse se toho obvykle moc změnit nedá. A pak Evropský parlament přijme normativní akt, který by nikdy neměl šanci získat souhlas občanů, kdyby vůbec chápali, o čem takový akt je, co a jak upravuje.

Avšak takový pesimistický a kritický pohled pomáhá chápat vývoj práva jako evoluci bez smyslu a účelu, která je však schopna z bojiště a chaosu vytvářet nový řád. A to bez účasti demiurga, lidského génia nebo inženýra.

Spletl jsem se

Celý týden jsem fandil Novaku Djokovičovi, držel jsem pěsti Chorvatovi a katolíkovi, který vyšel jako David proti australskému Goliášovi. Teprve teď jsem se od své ženy dozvěděl, že on vůbec není Chorvat, a dokonce není ani katolík.