Nejhorší následek nominace Roberta Fremra již nastal, a to bez ohledu na to, zda z něj nakonec bude soudce Ústavního soudu, či nikoliv. Nejhorší je, že výroky čelných představitelů české justice, současných i minulých, kterými jsou ospravedlňovány praktiky totalitního bezpráví převlečeného do kabátu socialistické zákonnosti, nejsou vůbec marginální. Nyní už nemá smysl diskutovat o tom, jakou chybou bylo, že v čele vrcholných soudů stáli Pavel Rychecký a Iva Brožová. A ani Angyalossyho vyjádření nemá smysl podrobně komentovat, je to zcela upřímné doznání. Mnohem horší je, že Josef Baxa bude předsedou Ústavního soudu po dobu nejméně deseti let a nepovažuje za nutné skrývat svůj postoj k doktríně právního pozitivismu a praktikám pokřivené komunistické justice.

Bylo mně velmi líto toho, že Fremrova nominace vrhla stín na lidi jako Jan Kisela a Anna Šabatová, kterých si velmi vážím. Ale nakonec jsem rád, že k tomuto přešlapu došlo. Ozvali se lidé, kteří by jinak mlčeli, a my bychom zůstali v nevědomosti, jak je to s českou justici špatné. Nepochyboval jsem, že zvolení Petra Pavla symbolicky povede k rehabilitaci komunismu a jeho zločinů. Jak je vidět, žádní bývalí komunisté nejsou. Nemají ani inteligenci, ani svědomí, ani vůli. Pavel, aby kandidaturu stáhl, Fremr, aby se jí vzdal. Oba vyčkávají, jaká bude společenská odezva, nereflektují a neuvědomují si, jakému zločinnému antihumánnímu systému oba sloužili.

Česká ústava vznikla v porevolučních letech, deklarovala prioritu přirozeného práva před pozitivismem. Strážcem těchto principů měl být Ústavní soud. O třicet let později jsme dospěli k tomu, že omlouvání pseudoprávních praktik komunistického režimu je pro respektované právníky vcelku přijatelné. Má vůbec smysl učit studenty Radbruchovu formuli, když od nejvyšších představitelů justice slyší její přesný opak? Měl vůbec smysl listopad 1989?