Všichni si utahují z Václava Klause staršího, který si dovolil pobouřit sofistikovanou společnost a strhnout na sebe veškerou pozornost záměrně provokativním nenošením roušky na veřejnosti. Abych nebyl bezdůvodně obviňován z toho, že jsem Klausovým obdivovatelem, zdůrazním, že i já sám ho považuji za osobu, která již dávno ztratila adekvátní představy o realitě, jestli vůbec kdy nějaké měla. Ale o to teď nejde: i stojící hodiny dvakrát denně ukazují správný čas. Samotná skutečnost, že zkorumpovaná vláda neschopná krizového řízení posílá policii na Národní třídu ve svátek svobody a demokracie, aby prosazovala opatření, která byla zrušena soudem jako nezákonná, samo o sobě dost vypovídá o stavu současné české společnosti — po třiceti letech od revoluce. Tady z mého pohledu také nejde o to, zda jsou roušky efektivní z epidemiologického hlediska či nikoliv. (Pozoruji, jak řada odborníků považuje riziko nákazy za zanedbatelné během akcí BLM, protestů v Bělorusku nebo oslav vítězství demokratického kandidáta v amerických volbách. Takže když se správní lidé se shromažďují kvůli správným věcem, vir zjevně oslabuje a neútočí). Jde mně o dodržování zásad právního státu. Když vláda není schopná během sedmi měsíců odůvodnit svá opatření tak, aby obstála před soudem, když si vláda z celého národa dělá legraci tím, že svá vlastní opatření obden ruší a nahrazuje naprosto totožnými tak, aby sebrala odpůrcům možnost jejich přezkumu ve správním soudnictví, tak porušení tohoto opatření je svého druhu občanskou povinností a projevem respektu vůči svobodě a právu v této zemi, tedy vlastně ideálům 17. listopadu 89. To vše by platilo, i kdyby si Klaus nic z toho doopravdy nemyslel.